Právo na závist a život bez povinností                                                    (Neviditelný pes - 1.9.2011)


Právo na závist a život bez povinností

Minulý týden v pátek uveřejnily Lidovky článek Stanislava Balíka nazvaný Kdo nechce pracovat, ať nejí a vedle něj rozhovor s britským
psychiatrem Anthonym Danielsem. Stanislav Balík považuje práci za antropologickou konstantu člověka, bez níž se osobnost člověka rozpadá.
Oba pánové pak kritizují nároková práva, kterými bohatší vlády své spoluobčany nejprve příjemně překvapily, později rozmazlily a nyní naprosto
zkazily. Velmi otevřené a kritické názory obou mě vyprovokovaly k následujícímu komentáři:

Nějak se nejsme schopni poučit tisíciletými dějinami, které tak stále znovu a znovu opakujeme. Stávající situace je pak důsledkem nepříjemné
souhry tří problematických oblastí - nedostatku práce, závisti a touze po právech bez povinností.

Práce je cennější než sůl
Technický vývoj v průmyslu i zemědělství nahradil těžkou a časově náročnou ruční výrobu. K práci je potřeba méně lidí, naopak se zvětšuje
skupina těch, kteří pracovat nechtějí či nemohou. Nastává problém, jak naložit s lidmi bez příjmu. Minulost znala tři nástroje na tuto
nemoc - válku, epidemii a hladové zdi. Přítomnost vymyslela dva nové léky - prvním jsou sociální dávky a podpory v nezaměstnanosti,
které v lidech ubíjejí odpovědnost za vlastní život a motivaci. Vlády patrně již dnes vědí, že i za tučných let má tento lék značné vedlejší účinky.
Nemohou však jeho podávání pacientům přerušit, protože lék se mezitím už stal návykovým. Každá vláda se primárně snaží o to, aby zůstala
vládou i do budoucna. Odejmutí léku závislým, tedy zrušení dávek a podpor by znamenalo prohru ve volbách, proto je pro politické špičky všech
zemí nepřijatelné. V dobách finanční krize se ze špatně zvoleného léku stává medikament vražedný. Přesto na něm každá vláda trvá a jen se
snaží snížit dávkování, ačkoli dobře ví, že změny nejsou systémové, ale kosmetické. Doufá přitom, že pacientovo srdce vydrží, než zásoba léku
dojde úplně. Druhým lék objevila Evropská unie jako mutaci hladových zdí - zavedla regulaci a kontroly, instituce a úřady, výběrová řízení a
granty, směrnice a nařízení. V tomto systému dokázala EU víc než kdokoli před ní.  Jen pro jeden její orgán - Evropskou komisi pracuje dnes víc
než 24.000 lidí. Díky tomu máme statisíce nových pracovních míst. Slušelo by se napsat „zbytečných“, ve skutečnosti můžeme Evropské unii
poděkovat za pomoc při řešení naléhavého problému - jak si poradit s nadbytkem humanitně vzdělaných pracovních sil.

Právo na blahobyt
Druhou problematickou oblastí je závist a právo na blahobyt. Každodenně jsme sdělovacími prostředky a reklamami přesvědčováni, že je třeba
žít lépe, rychleji a pohodlněji. Už i malé děti vyžadují značkové oblečení a poslední typy mobilních telefonů. Už dávno není podstata života
odříkání, morální pevnost, pracovitost, pokora, sebeobětování ani dosahování vlastních vysokých met. Dnes je podstatou život blahobyt,
ztělesňovaný novým typem mobilního telefonu, co největší placatou televizí a plnou skříní nových věcí, obměňovanou při každém výprodeji. Lidé
nejsou oceňováni pro to, čím jsou nebo co vykonali, ale pro soubor věcí, kterými se obklopují. Mají-li nějakou věc ostatní, pak ji přece musíš mít
taky, neboť bez novinek nejsi cool a in a ve starých šatech dnes nic neznamenáš. Být in je modlou a hrozí, že se časem stane vymahatelným
právem. Jen čekám, kdy někdo prosadí do evropské legislativy nárok být oděn stejně moderně jako ostatní a nové typy mobilních telefonů se
budou fasovat při každých narozeninách. Rabování napříč Evropou i důvody pro ně jsou toho důkazem.

Jen práva bez povinností
Kdysi bylo jasné, že rubem práva je povinnost, a že každý může být nositelem jen takového množství práv, aby jimi nezasahoval do sféry týchž
práv ostatních. Pár let poté je všechno jinak. Dnes se život skládá jen ze samých práv. Zárodek má právo na život, oba rozvádějící se rodiče mají
právo na dítě, každý má právo vyslovit svůj názor, dokonce se kvůli němu přivazovat na cizí věci. Odsouzení ve věznici mají právo na víc
životního prostoru než matka v azylovém domě, o ovoci ke svačině ani nemluvě. Ti, kteří mají vlastních práv plnou pusu, však odmítají uznat
stejná práva komukoli jinému, podobně jako nějak opomíjejí, že mají také povinnosti. Dítě přece nemá jen právo na klidné rodinné prostředí, ale
má také povinnost poslouchat rodiče a doma pomáhat. Rodiče mají povinnost se o děti řádně starat. Manželé mají povinnost být si věrni,
zaměstnanci mají povinnost pracovat. Každý občan je povinen podřídit se zákonu a respektovat soudní rozhodnutí. Stát kdysi dávno vznikl právě
proto, že se lidé dohodli na respektování pravidel, které nazvali zákony. Naopak dnes je ceněn ten, kdo dokáže mezi zákony proplouvat,
obcházet, nerespektovat, soudit se proti nim, napadat je u Ústavního soudu a všelijak se jejich aplikaci vyhýbat.

Všemohoucí lidské právo
O Evropskou unii se otřu v tomto článku ještě jedenkrát - v souvislosti s neuvěřitelným nakynutím lidských práv. Původní myšlenka ochrany práva
na život a zdraví se rozrostla do neuvěřitelných rozměrů - dnes dokonce uvažujeme o právech zvířat na životní prostor či rostlin na dostatečnou
zálivku, časem možná i právech hraček na klidné stáří. Vlastně mě udivuje, že se na našich silnicích stále jezdí vpravo - tím je přece omezováno
moje svobodné volby. Jako advokát jen čekám, kdy se na mě někdo dotčeně obrátí.

Dopad přemíry práv bez převzetí odpovídajících povinností je vidět zejména na mladé generaci. Naučili jsme děti mít vlastní názor i právo
sdělovat ho bez ohledu na slušnost či vhodnost. Radujeme se nad jejich schopností rozhodovat se, komunikovat s námi jako s partnery a
projevovat svou vůli. Vychovali jsme je v přesvědčení, že jejich přání i požadavky jsou oprávněné a stejně důležité jako naše. Ale neučíme je
povinnostem, pokoře a službě. Proto chtějí hlavně vlastnit bez osobního přičinění. A pak se divíme, že nás neposlouchají, že nám odmlouvají a
stejně tak odmítají poslouchat učitele, respektovat autority či uctívat stáří. Až když dospějí, nemají úctu k majetku, práci jiného či autoritě policie.

Nejsem s tímto stavem spokojena. Ačkoli riskuju, že mě obhájci dětských práv umlátí dudlíky, přála bych si, aby mé děti poslechly, když jim
řeknu, stejně tak aby uposlechly pokynu učitele. Věřím totiž, že se jim to jednou v životě může hodit. Epidemie jsme vyhubili, ale není vyloučeno,
že válka se už blíží.

Daniela Kovářová
(Autorka je advokátka a bývalá ministryně spravedlnosti)

Článek vyšel 1.9.2011 na serveru Neviditelný pes a ve zkrácené podobě dne 31.8.2011 v Lidových novinách