Dětem neubližují úřady, ale rodiče                                                                       (Neviditelný pes  - 20.2.2011)


V posledních dnech rozbouřily hladinu veřejného mínění případy několika dětí, které stát umístil do ústavu. Nikoli proto, že by se chovaly
protiprávně nebo se ocitly bez ochranné péče dospělých. Důvodem byla skutečnost, že díky „láskyplné péči“ oněch ochranných křídel,
obvykle okořeněných několikaletým rozvodovým řízením, dítě jednoho z rodičů nesnášelo a odmítalo s ním, byť i jen chvíli, být.

Mám za sebou dvacetiletou advokátní praxi zaměřenou zejména na rozvody, rodinné problémy a rozhodování o dětech. Také proto
jsem se jako ministryně k tomuto tématu vyjadřovala, proto jsem zavedla do praxe tabulky výživného, proto se i po odchodu z
ministerstva snažím o pozvednutí rodinného práva. Jsem hluboce přesvědčena, že je nespravedlivě opomíjeno, protože jen
podnikatelé se setkají s obchodním právem, jen sochaři a umělci s autorským právem, ale každý člověk je synem či dcerou, bratrem
či sestrou a otcem nebo matkou. A v obchodním či finančním právu jde jen o peníze, ale v rodinném právu jde o vztahy a děti. A
obojí bývá životem pošramoceno nenávratně.

Nevylučuji, že občas úřady rozhodují necitlivě, že někdy soudci nemají dost informací nebo že některé sociální pracovnice nedělají svou
práci pořádně. Určitě je možné zlepšovat systém a vzdělávat jeho vykonavatele. Ale ani ideální systém s angažovanými a vzdělanými
odborníky neodstraní příčinu, kterou je konflikt mezi rodiči.

Za posledních dvacet let zaznamenávám jednoznačnou změnu k lepšímu. Díky liberálnímu zákonu o rodině, otevřenějšímu pohledu na
rodinu a koneckonců i „mým“ tabulkám výživného je stále větší množství rodičů schopno se při rozvodu či rozchodu dohodnout. Přesto
zůstává malá skupina rodičů - odhadla bych jejich množství tak na 5%, kteří díky vlastnímu osobnostnímu či charakterovému omezení,
mstě, vzdoru, neschopnosti přistupovat na kompromisy nebo prostě jen neochotě prohrát působí peklo na zemi sobě i svým dětem.

V prvé řadě jsou viníky oni. To rodiče by měli zapomenout na vlastní sobectví a uvědomit si, že odpovídají za psychickou rovnováhu a
budoucí vývoj svého dítěte. Společnost by jim v tomto zápase mohla napomoci - například povinnou mediací (aby pochopili, jaká
zvěrstva na dítěti činí, a pokusili se najít společnou cestu), absolutní předností opatrovnických sporů před jinými (aby rozhodnutí mohlo
být na světě během hodin či dnů, nikoli týdnů či měsíců), specializovanými opatrovnickými soudci a zejména změnou společenského
klimatu, které podporuje matku, bránící otci ve styku, či otce, který se chlubí, že na dítě neplatí.

Tráví-li dítě půl roku v ústavu, je to neodpustitelné, ale viníky jsou jednoznačně OBA rodiče, kteří do řešení svých vzájemných sporů
zatahují dítě a vztek na druhého upřednostní před jeho dětstvím. Výprask totiž zaslouží stejně pronásledující otec jako matka, která v
dítěti zabije lásku k jednomu z rodičů.

       JUDr. Daniela Kovářová
       advokátka, bývalá ministryně spravedlnosti a ředitelka Justiční akademie