Quo vadis, justice?                                                                (sborník ÚP č. 3/2011 - 16.8.2011)


Quo vadis, justice?
Aneb Tři desítky největších justičních hříchů

Na první pohled je všechno v pořádku. Počet tabulkových míst pro soudce je naplněn do posledního místečka, ročně je skončeno milion věcí,
každý soudce má svůj stůl a počítač, datové schránky pod vlivem elektronických podání nezkolabovaly. V pravidelných intervalech ministr
spravedlnosti slavnostně otevírá novou soudní budovu a moderní věznici. Soudy soudí, obžalovaní jsou postaveni před soud, ze statistik vyplývá,
že lhůty k vyřízení jednotlivých věcí se zkracují.
Všechno tedy funguje. To jen média s pravidelností sobě vlastní informují o zbloudilém soudci, který řídil podnapilý, jednal v rozporu s etickými
kodexy nebo nespěchal s vynesením rozsudku. Jistě, i takové věci se dějí, nicméně z pohledu médií je sice justice pravidelně na předních
stránkách celostátních listů, tematicky však jde jen o personální otázky či excesy, které se přirozeně občas objeví, obzvláště zaměstnává-li
justice přes 30.000 lidí. K bulvárním titulkům by stačila trocha matematiky a statisticky, abychom zjistili, že v tak velkém kontrolním vzorku jsou
zcela jistě zastoupeni lidé všeho druhu, tedy lidé výjimeční, skvělí, výborní, průměrní, podprůměrní, kazisvěti, alkoholici, násilníci i podvodníci.
Na justici můžeme pohlížet různýma očima, málokterý je však objektivní. Po pětadvaceti letech aktivní činnosti uvnitř justice, třech letech v čele
Justiční akademie a čtrnácti měsících ve funkci ministryně spravedlnosti se na dalších řádcích zamýšlím nad problematickými okruhy a otázkami,
které stojí před justicí a jež by v době lépe bližší než vzdálenější měly být řešeny.
Níže popsaných hříchů justice jsem našla třicet a některé v sobě skrývají mnohé další. Zajisté mi lze vytýkat pohled subjektivní, i odpovědnost za
stav, který vytýkám. Většinu hříchů lze těžko poměřovat - některé jsou drobné a jiné zásadní. Některé řešitelné jednoduše, jiné takřka bez
řešení. Nemohu se přitom vyhnout souvislostem politickým a mediálním, už jen proto, že každým uplynulým rokem mají politika a sdělovací
prostředky na justici stále větší zničující vliv.
Pojďme se tedy podívat, v čem spatřuji hlavní problém. A je-li názor čtenářů jiný, budu jen ráda za diskusi, kterou vyvolám:

Deset hlavních hříchů:
1)Chybějící dlouhodobá koncepce, na které bychom se shodli napříč politickým spektrem. Justice by měla fungovat bez ohledu na volební
program politické strany, která právě vyhrála volby. Není totiž pochyb o tom, že na dění v soudní síni, rozhodování sporů a odsuzování pachatelů
trestných činů by volební výsledky ani personální obsazení politických či výkonných postů nemělo mít vliv. Za této situace by se příslušní
představitelé měli shodnout na budoucí koncepci i základním směřování justice.
2)Časté střídání ministrů má ve spojení s předchozím nedostatkem na justici zničující vliv. Průměrná doba výkonu funkce ministra
spravedlnosti činí 18 měsíců a bez koncepce způsobuje, že každý ministr otočí kormidlem justice na jinou stranu.
Počátek 21. století totiž poprvé přinesl do naší politické kultury novinku, v justici dříve nevídanou - nový ministr se snaží co nejvíce očernit práci
svého předchůdce bez ohledu na jeho příslušnost či nepříslušnost k politické straně, přičemž běžnými nástroji jsou personální čistky, rušení
rozhodnutí předchozího ministra bez ohledu na jejich obsah a v případě potřeby výroba dehonestujících kauz.
3)Časový paradox je dalším prvkem komplikujícím situaci. Justice je konzervativní systém, přijímající každou změnu velmi pomalu. Změny
vyžadují důkladné načasování, sladění všech kroků, zaškolení personálu a zkušební provoz. Jednou ze specialit justice je důsledek většiny
legislativních změn: nová a stará právní úprava fungují vedle sebe, téměř nikdy nelze stanovit přelomové datum, od kterého „bude vše jinak“.
Bez ohledu na formulaci přechodných ustanovení soudy a soudci ještě po desetiletí od přijetí změny musí znát původní předpisy a jako první krok
při rozhodování věcí posuzovat a rozhodovat, zda se použije stará nebo nová právní úprava. Výjimkou nejsou složité a právní pře s větším
množstvím účastníků a překrýváním přechodných ustanovení či dob účinnosti. Totéž platí i pro elektronické systémy, rejstříky u soudů, návaznost
soustavy státního zastupitelství na soudy apod.
Naopak vědomí vlastního jepičího života nutí ministra k okamžitým a nepromyšleným změnám, prohlášením a rozhodnutím, velikášským plánům
a proklamacím do budoucna, i unáhleným slibům podléhajícím proměnlivým náladám vrtkavého veřejného mínění.
4)Politický nebo odborný ministr? Toto dilema bez možnosti kompromisu způsobuje, že politickému ministrovi chybí odborné znalosti a
odbornému ministrovi politická podpora. Krátká doba, která uplynula od „sametové revoluce“, s chybějící kvalitní přípravou kariérních politiků
téměř vylučuje existenci profesionálního ministra, který by nadřazoval veřejné blaho zájmům vlastním či zájmům stranickým.
Mnohé kroky politických ministrů jsou tak vedeny jen snahou o větší popularitu či vyrovnání osobních účtů.    
5)Finance a rozpočtové otázky dokreslují výše uvedené nedostatky. Snižování rozpočtu v důsledku ekonomické situace vede k unáhleným
škrtům, což má negativní vliv na systém fungování justice. Naopak chybějící koncepce způsobuje nulovou možnost plánování několik let dopředu
a neexistence koncepce vylučuje závazek státu finančně krýt budoucí investice. Finanční paradoxy potvrzuje rozšiřování důvodů pro osvobození
od soudních poplatků na jedné straně a zdražování soudního procesu na straně druhé. V souvislosti s finanční otázkou základní důležitosti poprvé
zmíním dlouhodobé statistiky, které jsem nechala zpracovat v době mého působení na ministerstvu. Z nich je zřejmý neustálý nárůst soudní
agendy. Zohledníme-li klesající rozpočet kapitoly justice, lze zjednodušeně říci, že „zpracování“ průměrného soudního sporu je stále levnější. V
roce mého ministerského působení činil náklad na jeden soudní spor 2 000 Kč, průměrná výše soudního poplatku se však pohybovala ve výši
čtvrtiny této částky. Tendence, v níž pochopitelně pokračujeme, není realizovatelná dlouhodobě, bez ohledu na mírné zvýšení soudních poplatků,
k němuž dochází od 1.9.2011. 
Finanční propad je bohužel zvyšován rostoucími náhradami škod, státem vyplácenými poškozeným z titulu nezákonného rozhodnutí nebo
nesprávného úředního postupu. Objem náhrad každoročně roste a zvyšuje se spolu s rostoucím tlakem veřejného mínění na kriminalizaci
jednání. Odškodnění se pohybuje v řádu statisíců korun v každém jednotlivém případě a tato tendence bude narůstat s rozšířením odškodnění i o
nemajetkovou újmu. Další a vyšší náhrady stát zaplatí po rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
K finančním otázkám je třeba dodat následující: justice nežije ve vzduchoprázdnu ani na izolované planetě. Je součástí celospolečenského dění.
Za této situace se zdá logické, pokud se snižují jiné veřejné rozpočty a okolním hřištěm zmítají ekonomické krize, že se důsledek společenské
situace promítne také v justici. Podobně netřeba pochybovat o tom, že i v justici se šetřit dá, ať už ministři, kteří ji momentálně vedou, bojují o
výši svého měšce sebevíc. Soudní agendy se dají samozřejmě provozovat i za řádově nižší částky. Záleží ovšem na prioritách, které si společnost
určí. Pokud se bude rozpočet justice dále snižovat, pak je třeba hlasitě veřejnosti říci, že je vyloučeno její fungování stávajícím, ba lepším
způsobem. Naopak rozumnou cestou by bylo snížení práv, zmenšení počtu institutů, opravných prostředků či stádií soudního rozhodování.
6)Legislativa množící se geometrickou řadou - množství právních předpisů vylučuje jejich orientační znalost, což platí i o specializovaných
odvětvích. Ačkoli tvorba práva je sofistikovaný proces, jehož jsou ve skutečnosti na kvalitní úrovni schopni jen vybraní jedinci vyškoleni
mnohaletou praxí, vznikají dnes právní normy libovolně, unáhleně, nesystémově a jako úplatek médiím. Rychlost, v níž přichází zákony na svět,
způsobuje jejich absolutní kazovou, což vyvolává nezbytnost okamžitých novel, taktéž obsahujících chyby.
Prastaré výkladové pravidlo nazvané úmysl zákonodárce působí za současné situace téměř úsměvně. Bez ohledu na líbivě vypadající odstavce
v důvodových zprávách je dnes nezjistitelný či nepochopitelný, k čemuž přispívá politikaření při schvalování právních předpisů v podobě „vy nám
podpoříte náš zákon a my vám váš“, modifikovaný občas úhlem „návrh nepodpoříme, bez ohledu na jeho kvality či potřebnost, protože ho
předložila vaše strana“.
Za situace, kdy v zemi platí 15 000 předpisů a 1,5 milionů příkazů a nařízení, zní také dodržování zásady, podle níž neznalost zákona neomlouvá,
poněkud ironicky. Netrpělivě čekám, kdy se problémem bude zabývat Ústavní soud.
7)Neustálé novelizace vylučují schopnost základní orientace a mnohé případy jsou postaveny jen na rozporu jednotlivých předpisů mezi sebou
navzájem. Původní požadavky přehlednosti, jasnosti, jednoduchosti a srozumitelnosti zákona není pro běžného občana už dávno nesplnitelný.
Autoři dnes předkládaných právních předpisů jdou opačnou cestou - rostoucí šroubovanosti textu, mnohoslovnosti, upovídanosti a
nepřehlednosti. Trend způsobuje, že i právníci se v právních normách orientují značně obtížně. Dlouhá souvětí s mnoha vedlejšími větami a
negativním vymezením klade neobyčejné nároky na výklad právního předpisu a způsobuje obtíže při aplikaci.
Potvrzením výše uvedeného je současný úmysl ministerstva spravedlnosti zřídit pro nový občanský zákoník zvláštní výkladovou komisi, na kterou
by se mohli občané i právníci obracet se žádostmi o podrobnější vysvětlení. Je nejspíš nadbytečné dodávat, že jediným subjektem oprávněným
vykládat právo je soud. Bohužel negativním důsledkem výše uvedeného je nízká očekávatelnost a praktický nulový výchovný vliv soudních
rozhodnutí.
Podobně nepříznivý efekt má tendence upouštět od obecnosti právních norem a doplňovat stále konkrétnější ustanovení a specializované
skutkové podstaty do jednotlivých zákoníků a řádů. Tak například nestačí, že podvodné jednání je obyčejným podvodem - potřebujeme úvěrový
či daňový podvod. Předpisy postupem času ztrácejí svou obecnou působnost jako základní rys (a požadavek) právní normy.
8)Formalizace je dalším hříchem násobícím hříchy předešlé. Čím větší množství právní regulace, tím více trváme na formální stránce vztahů,
tím jednodušší je posuzovat jednání podle formy. Přebujelost právního řádu spolu s formalizací vede k tomu, že se obsahová stránka dostává do
pozadí. Trvání na formalitách naopak šroubuje formalizaci do závratných výšek, obzvláště když novela příslušného předpisu potvrdí nutnost
dodržování formálního znaku.
Tento trend má deprimující vliv na rozhodování soudců, vybavených zdravým rozumem, kteří by jej rádi aplikovali v rozhodovací činnosti.
9)Rozšiřování práv účastníků je zaklínadlo libě znějící uším veřejnosti, které však ve skutečnosti zpomaluje průchodnost justice. Ve
filozofické rovině lze diskutovat o vyrovnanosti systému, v němž má každý práva (na styk s dětmi, rovné zacházení či na informace), ale téměř
žádné povinnosti a nulovou odpovědnost. V rovině právní je otázkou, nakolik je nezbytné rozmnožovat katalog práv nabízených například
soudními řády. Pokud stanovíme pro část těchto práv jako nezbytnost soudní rozhodnutí, proti němuž je přípustný opravný prostředek, těžko se
lze divit druhé straně, v jejímž zájmu je prodloužení řízení, když opravný prostředek podá.
Otázkou také je, proč rozšiřovat základní práva o nedůležité, leč dobře mediálně prodejné zbytečnosti v situace, kdy v systému bolestně chybějí
finanční prostředky na krytí základních procesů.
10)Neřešený nárůst počtu soudních nápadů - počet nových soudních případů neustále roste. Podle posledních údajů se za posledních pět
let zvýšil počet žalob a podání o třetinu, zatímco počet soudců vzrostl pouze o 15%. V některých regionech a oblastech dochází k násobnému
nárůstu agendy, k čemuž přispěly mj. hromadné žaloby, elektronické platební rozkazy či problematika předlužení. Také v této oblasti absentuje
jakékoli koncepční řešení, ačkoli není možné řešit zásadní nárůst činnosti bez finančních i personálních dotací, aniž bychom se připravovali na
zhroucení celého systému.
Ze signálů, které zevnitř justice dostávám, vím, že dnes je situaci naprosto hraniční a nárůst agendy neustává. Zejména okresní soud jsou zcela
přetíženy, a bude-li tento trend pokračovat, hrozí kolaps a naprosté zablokování průchodnosti justice.

Od deseti hlavních bodů přejděme nyní k souhrnné kapitole vězeňských hříchů:

11)Hříchy vězeňské - téměř každá z 38 českých věznic je dnes přeplněná. Ve vazbě či výkonu trestu je ubytováno 23 000 osob a přeplněnost
se průměrně pohybuje ve výši 115%. Existují však věznice, u nichž bývají kapacity překročeny až o 40%. Toto číslo by bylo ještě vyšší, „naštěstí“
je nyní přes 6000 odsouzených na útěku nebo se odmítá k nástupu do věznice dostavit. Jednou z možností, jak na vzniklou situaci reagovat, je
výstavba nových věznic. Při pohledu na obrovské množství čekatelů je však zřejmé, že nejsme schopni v dohledné době problém vyřešit. Navíc
výstavba moderní věznice je velmi finančně náročná, bez ohledu na vysoký podíl odsouzených na většině stavebních prací.
Druhou možností je finanční spoluúčast soukromých subjektů - tzv. PPP projekty. Ani ty však nejsou v dlouhodobém horizontu levné. Oblast
vězeňství je podobně jako jiné oblasti justice postižena neexistencí dobré dlouhodobé koncepce a každý nový ministr spravedlnosti řeší otázku
znovu a většinou po svém.
V souvislosti s výkonem vězeňství bývá česká justice pravidelně kritizována veřejným ochráncem práv, Výborem proti mučení i Evropským
soudem pro lidská práva za nedodržování lidských práv. Ačkoli si všechny veřejné složky uvědomují současnou tristní situaci, při níž jsou noví
odsouzení dodáváni do výkonu trestu za současného zmenšování životního prostoru i zákonem stanovené kubické plochy, finanční nedostatečnost
nedovoluje koncepční řešení a uchylujeme se jen ke kosmetickým řešením zakrývajícím podstatu problému.
I v této oblasti je finanční náročnost zvyšována žalobami, které odsouzení z titulu porušování lidských práv ve věznici občas vznášejí, i závazky,
které ČR přijala v rámci svého členství v Evropské unii. Důsledkem jsou prohrané spory a náhrady, které stát musí odsouzeným vyplácet.
Vězeňství by si zasloužilo podrobnější rozbor, v této části se omezím jen na zásadní otázky. Mezi takové například patří zastaralost mnoha věznic
a minimální elektronizace. Ta způsobuje, že ve srovnání se zahraničím je na střežení stejného počtu odsouzených potřeba zásadně vyššího
množství zaměstnanců věznice, a to i v nočních hodinách (v ČR 2 strážníci na jednoho odsouzeného, v Německu jeden strážník na 10
odsouzených). Pro ilustraci také poslouží finanční částka určená na stravování jednoho odsouzeného za jeden den - v roce 2010 ČR činila denní
dávka 15 EUR na osobu, v sousedním Německu 150 EUR.
Samostatným problémem je klesající výchovný efekt věznic, který způsobuje, že více než polovina odsouzených se po nějaké době vrací zpět do
věznic a nápravných zařízení. Tento efekt souvisí s nedostatkem výchovného působení ve věznicích, který je ovlivněn nedostatečnými
personálními počty dozorců a výchovných poradců. Nikoli posledním problémem je pak pracovní zařazení vězňů. V současnosti se
zaměstnatelnost odsouzených pohybuje kolem 35%. Pokud statistiky uvádějí, že přibližně polovina odsouzených ve věznici pracuje, jde o
poněkud upravený údaj vytržený ze souvislostí. Zajistit a nabízet ve věznici pracovní příležitosti je velmi složité, pracovní příležitosti mimo věznice
vyžadují zodpovědného odsouzeného a jisté organizační zajištění. I když se najdou věznice, v nichž tyto resocializační možnosti jsou, ne vždy
odsouzení pracovních možností využijí. Zejména pachatelé odsouzení za neplnění vyživovací povinnosti, kteří tvoří přibližně třetinu všech obyvatel
českých věznic, odmítají pracovní zařazení, což znamená, že jejich dluh na výživném neklesá, ale naopak narůstá. Odsouzený, kterého k
pracovní aktivitě nelze žádným způsobem nutit, tak za dozoru státu pokračuje v páchání trestné činnosti.   
Druhým nástrojem, kterým by bylo možno ovlivnit počet nepodmíněně odsouzených, je snížení trestní represe a přijetí opačného trendu, než
jaký je v posledních letech zastáván: snížení počtu trestních sankcí či trestních sazeb a zánik trestnosti některých skutků, popř. nahrazení části
krátkých, nepodmíněných trestů tresty alternativními.
Konečně v neposlední řadě by věznicím pomohl větší využití trestu domácího vězení za pomoci nezbytného elektronického monitoringu
odsouzených a zejména oprávnění dané ředitelům věznic, kteří by mohli přerušovat nepodmíněné tresty či jejich zbytky měnit na trest domácího
vězení.

Nyní přesměrujme naši pozornost na problematiku mediální a otázku vnímání justice v očích veřejnosti:

Hříchy komunikační:
12)Nepochopení úkolů justice - soudy jsou tady zejména proto, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům. Alespoň tak o jejich
úkolu hovoří Ústava ČR. Oproti tomu veřejnost je přesvědčena, že úkolem justice je nalézat spravedlnost. Pojem „justice“ také veřejnost často
ztotožňuje s rozhodováním soudů v jednotlivých věcech. Opomíjí přitom, že justice není - jak bylo zmíněno v předchozí části - ve svém úsilí
osamocena ani nestojí oddělena. Naopak by bylo lépe vnímat ji jako spojenou nádobu s policií a dalšími státními složkami či naopak jako loď, na
jejíž palubě se stejně jako soudy nacházejí také státní zastupitelství a věznice.
13)Špatná komunikace směrem k veřejnosti - justice to nějak s lidmi neumí. Informace o vlastní činnosti poskytuje nerada a dobrými
výsledky se příliš nechlubí. Svobodný přístup k informacím považuje za osobního nepřítele a ústupky činí až jako reakci na soudní rozhodnutí.
Soudci a zaměstnanci justičních institucí jsou lidé vážní, instituce nadřazené a občan se tak při jednání s nimi cítí jako obtížný hmyz, protože i v
jednací síni bývá kárán a úkolován. Soudní budovy - mnohdy krásné stavby - jsou veřejnosti téměř nepřístupné a do svých útrob pouštějí jen
toho, kdo je ochoten nechat se prověřit rentgenovým okem bezpečnostních rámů. Za vstupními dveřmi do justice je vážno a není tam místo pro
úsměv, vtip či dobrou náladu.
Justice sama má i další problémy v komunikaci. V mnoha případech jí chybí schopnost srozumitelně vysvětlit soudní rozhodnutí, ačkoli lidsky
pojaté odůvodnění by mohlo mít zásadní vliv na akceptovatelnost rozsudku, a snížit tak množství podávaných opravných prostředků. Justiční
úřední řeč je odlidštěná a plná odborných termínů. Soudce se neučí komunikovat s účastníky, aby jeho slova a důvody rozhodnutí byly správně
pochopeny.
14)Nízká úroveň právního vědomí - za dnešní legislativní bouře není divu, že setrvale klesá úroveň právního vědomí. Jestliže se neustále
mění katalog práv a povinností, pak zákonitým důsledkem je skutečnost, že i obecné povědomí o právu klesá. Řešením by bylo zavedení právního
minima do škol - podobným způsobem, jakým vláda Jana Fischera schválila doplnění vzdělání o finanční gramotnost. Aby i prostý člověk věděl,
že jeho ANO navždy platí.
15)Nesplnitelné očekávání veřejnosti - veřejnost po justici požaduje trojici služeb, které dnes rezort spravedlnosti vzhledem k výše
uvedeným mantinelům nemůže poskytnout: spravedlnost, neomylnost a rychlost. Netuší, že spravedlnost je pojmem morálky, nikoli práva,
a že k ní můžeme směřovat a snažit se jí dosáhnout. Jen obtížně ji však lze vynucovat normami práva. Také neomylnost je ideální stav, ale v
justici - podobně jako kdekoli jinde - pracují pouze a jen lidé - dokonalí, skvělí, báječní, ale i průměrní, malí, zlostní, náladoví, omylní i chybující.
Bylo by naivní trvat na systému bez pochybení a hledat soudce, kteří chyby nikdy nedělají. Ať provedeme výběr jakýmkoli způsobem, budou
soudci stejní jako my ostatní - vybavení klady i zápory, dobrými vlastnostmi i negativy, reakcemi očekávanými i nepředvídatelnými. Naopak je v
pořádku, trváme-li na existenci systému schopného napravovat chyby, jak tomu je v konceptu apelačním či kasačním. O rychlosti již byla zmínka
výše - jen menší část viny za průtahy totiž leží na bedrech justice - větší podíl nese nabubřelá legislativa a kroky účastníků.
16)Lidské pohnutky a iluze - ty tam jsou doby, kdy se strany obracely na soud žádajíce spravedlivé rozhodnutí či radu, jak se v dané situaci
zachovat. Ačkoli veřejnost má plnou pusu spravedlnosti, možná ovlivněna nevhodným názvem spravujícího ministerstva, ve skutečnosti se
účastníci či strany obracejí na soud s jediným přáním či přesvědčením: „mám pravdu a chci vyhrát nad druhou stranou, chci, aby soud
můj požadavek potvrdil“. Podobně pokud je účastník se svým návrhem neúspěšný, klesá množství těch, kteří by se s negativním rozhodnutím
smířili či jej jako spravedlivé akceptovali.
Naopak nejistota právního řádu a jednotné rozhodovací praxe a nízká očekávatelnost soudního rozhodnutí ve spojení s veřejně prezentovanou
vírou ve finanční odškodnění přisuzované Evropským soudem pro lidská práva vedou neúspěšné účastníky k rozhodnutí: „Odvolám se, pak
dovolám, pak podám ústavní stížnost, mezitím se možná změní zákon a já  budu posléze úspěšný ve Štrasburku, minimálně kvůli průtahům v
řízení, které sám částečně způsobím .“
17) Mediální hyenismus - média dnes vytvářejí realitu, namísto aby ji jen zobrazovala. Sdělovací prostředky všeho druhu nemají o informace
pozitivního charakteru zájem, proto pokud už o justici hovoří, pak jen ve dvou souvislostech:  První jsou ojedinělé excesy jednotlivců, patřičně
zveličení a nadsazené. Tyto události, ke kterým v každém společenství občas dojde, jsou médii nadsazovány, jejich význam bývá zveličován a
nebezpečí opakování přeháněno. Druhou zobrazovanou tváří justice je vytváření vykonstruovaných případů spojených s rozličnými typy mafií, z
nichž média dovozují údajně reálný stav justice. Tak tomu ovšem ve skutečnosti není a veřejnost je těmito nepravdivými zprávami každým
rokem více a intenzivněji balancována.
Bohužel toto jednání, které zřejmě není vedeno primární snahou justici poškodit, ale dosáhnout zvýšení prodeje příslušného média, je přímým
viníkem klesající důvěry veřejnosti v justici. Podobný katastrofický důsledek mají virtuální bubliny vytvářené médii kolem skutečných případů.
Uměle vyvolané nebo reálné, byť zveličené kauzy pak slouží vybraným skupinám demagogů jako záminka pro zvyšování trestní represe nebo
jako propaganda při prosazování nástrojů omezujících lidská práva (například skenery na letištích a v úředních budovách).
18)Kriminalizace jednání je dalším začarovaným kruhem příčin a následků. Média volají po odsouzení „velkých ryb“ údajně ovlivňujících dění v
každé z lidských činností. Enormní tlak médií objevující se opakovaně a s větší intenzitou v období prázdninové okurkové sezóny anebo před
některými z voleb, vytvářejí tlak na orgány činné v trestním řízení a nutí je k unáhleným zásahům proti politikům a veřejně činným osobám.
Nezřídka bývají tyto osoby pod tlakem veřejného mínění, bez předchozího shromáždění dostatečného množství důkazů, leč o to hlasitěji
obviňovány a výjimečně jsou i vzaty do vazby, aby po několik a měsících či letech bylo trestní stíháno potichu zastavováno a poškození se
obraceli na stát s žádostmi o finanční odškodnění. Podobný efekt mají i tendence postihovat jednání, které sice není v rozporu se zákonem, tím
spíš není ani postihováno trestní odpovědností, ale je nemorální nebo z pohledu většiny společnosti považováno za nesprávné.
Vedlejším důsledkem tohoto efektu je zvyšování finanční zátěže státu a zejména rozpočtové kapitoly justice, protože zproštění obvinění se pak
obracejí na stát se žádostmi o náhradu způsobené škody, ušlého zisku a nově morální újmy.
19)Evropa pomocná, ale i komplikující - Evropská unie s Radou ministrů pro Justici a vnitro a v čele s eurokomisařkou bez právnického
vzdělání ovlivňuje vnitrostátní legislativu navenek nepříliš viditelným způsobem, ve skutečnosti však naprosto zásadně. Před podepsáním
Lisabonské smlouvy bylo zapotřebí k přijetí příslušných dokumentů a jejich bezprostřednímu dopadu do vnitrostátního práva souhlasu České
republiky. Tato procedura na první pohled bránila excesům a komplikacím, které zemi mohly čekat v případě, kdy by unáhleně souhlasila s
instrumentem, který by se pak ukázal jako nepřejatelný či příliš finančně náročný.
Ani tato procedura však nebyla všespasitelná, protože zásadní stanoviska příslušné země sdělují na jednáních výborů a pracovních skupin a tzv.
coreperech, v nichž zasedají nepříliš vysoko postavení referenti. Tak se mnohdy stává, že skutečný dopad a s ním spojené náklady a problémy
vyjdou najevo až po přijetí dokumentu. Příkladem je Směrnice o právu na tlumočení, která stanoví občanům členských států EU právo na
tlumočníka v trestních věcech. Finanční dopad této směrnice byl vyčíslen ročně v milionových částkách a je jen drobnou komplikací ve srovnání s
problémy procesního charakteru. 
Dnes je situace mnohem děsivější: Evropská unie vysílá stále hlasitější harmonizační tendence a má v úmyslu slaďovat vnitrostátní legislativu na
dosud nevídané úrovni, včetně soukromoprávních vztahů, občanského, rodinného a dědického práva. Osamocený odmítavý postoj velmi
pravděpodobně nebude mít naději na získání větší podpory.
Protože se evropské problematice nebudu v tomto článku podrobněji věnovat, je třeba ještě zmínit další problém související s přijetím
příslušných evropských dokumentů. Protože Sněmovna má obvykle na programu akutnější předpisy a Senát disponující velmi kvalitním
Evropským výborem přijetí příslušné směrnice ve vnitrostátním právu nedoporučí, bývá Česká republika pravidelně negativně hodnocena
Evropskou komisí a za přijímání předpisů po transformační lhůtě jsou jí ukládány pokuty. Záporné znaménko ve sloupci výdajů tak utěšeně roste.
 
Následující skupina problémů je úzce justičních, které však nelze v žádném případě považovat za nepodstatné:

Deset hříchů vnitrojustičních:
20)Celkový počet soudců je údaj, s nímž se pravidelně ohánějí ministerstvo, prezident i média. Číslo samo je nevinné a nic podstatného
nesděluje, snad kromě přepočtových tabulek, které ministerstvo používá a podle kterých nutí nezávislé soudce měsíčně končit příslušný počet
soudních sporů, aniž by zohledňovalo nesrovnatelnou individualitu věcí i téhož rejstříku, na které je mimochodem justice založena. Tabulky
pomíjejí soudkyně a soudce na rodičovské dovolené a soudce nemocné, některé i nemocné dlouhodobě, jichž je v systému téměř neustále více
než 6%.
Bič, který zejména tisk jako beranidlo proti soudcům používá, je ovšem nespravedlivý. Ze srovnání průměrného počtu věcí připadajících na
jednoho soudce za posledních pět let zjistíme, že každoročně roste průměrný počet věcí vyřízených jedním soudcem a za pět let vzrostl o
třetinu.
21)Výběr soudců a státních zástupců - justice bývá kritizována za nedostatečné využívání zkušených odborníků z jiných právnických profesí.
Obecně by jistě šlo této námitce přisvědčit, nicméně za současného systému činnosti justice není rekvalifikace advokáta či notáře na soudce
zcela jednoduchá. Nelze pominout rozdílnost jednotlivých právnických profesí i nezbytnost vnitřního soudcovského vzdělávání, zejména v
otázkách etiky, pohnutek nezbytných při rozhodování a přístupu k problému a účastníkům. Navíc odborná mimosoudcovská (a zejména politická)
veřejnost si neuvědomuje nepřekročitelné hranice stávajícího systému fungování justice a zejména organizaci každodenního provozu na soudu.
Soudce si během tříleté čekatelské přípravy osvojuje kancelářské postupy, interní slovník a elektronické nástroje a zaškolení do této problematiky
trvá minimálně půl roku. Na rozdíl od propracované čekatelské praxe dnes ovšem v justici neexistuje žádný systém, který by umožňoval
odborníky z jiných profesí zaškolit. Učení proto probíhá hekticky, za obvyklého chodu, bez jednotné organizace a v situaci, kdy nově
jmenovanému soudci nabíhají obvyklé případy a on je musí rozhodovat, aniž výše uvedené matice zná či ovládá.
Podobně složitá je otázka výběru mladých adeptů justičního povolání. Neprávem kritizované psychotesty jsou jedním z legálních nástrojů, kterými
je možno zmenšit obrovský počet neuspokojitelných zájemců o práci ve státních službách. V době mého působení jsem se pokusila změnit
základní zadání při výběrovém řízení: namísto hledání ideální osoby soudce či státního zástupce jsou nyní výběrová řízení (pokud se vůbec konají
vzhledem k naplnění celkového počtu soudců) zaměřena na eliminaci patologických a nepřijatelných jedinců.
Teorie vypadá hezky, v praxi se objevují trhliny: tři roky odborně školíme čekatele jako budoucího soudce, a pak umožníme justiční zkoušky a
slib asistentovi, po němž není žádné vzdělávání požadováno. Otázkou hodnou podrobnějšího pojednání by také mohlo být, jak zaručit, že
doživotně jmenovaný soudce zůstane odborně i morálně stejně kvalitní dalších 40 let. Jakékoli průběžné přezkušování, povinné proškolování či
testy by zcela jistě byly zrušeny Ústavní soudem.  
22)Chybí soudcovská samospráva, která by mohla napomoci řešení většiny problémů uvedených v této skupině hříchů. Za stávající situace
potrvá konflikt mezi mocí soudní a výkonnou, přičemž soudní moc bude i nadále kritizovat ministerstvo za přílišné zasahování do rozhodovací
pravomoci, například výběrem kandidátů na soudce a státní zástupce, tlakem na rychlejší vyřizování věcí, počtem tabulkových míst soudců apod.
Jen na doplnění problémů zrozených právě z popsaného hříchu, o nichž by bylo možno sepsat delší pojednání, jsou ministerské kontroly
rozhodovací činnosti soudů. Zaměstnance ministerstva dnes tvoří zejména dvě skupiny - letití odborníci, pracující na ministerstvu dlouhá léta, a
velmi mladí lidé, čerství absolventi různorodého vysokoškolského, mnohdy zahraničního vzdělávání. Žádná z uvedených skupin však nedisponuje
praktickými poznatky o skutečném fungování justice. Dávná praxe stáží ministerských úředníků u jednotlivých soudů byla po roce 1989 s
pohrdáním zrušena, opačnou praxi stáží soudců a státních zástupců na ministerstvu napadl jako protiprávní Nejvyšší správní soud. Za této
situace na ministerstvu spravedlnosti chybí odborný aparát, který by měl objektivní zkušenosti a poznatky o fungování a skutečné praxi na
soudech a státních zastupitelství. Je pak velkou ironií, že je to právě ministerstvo spravedlnosti, které přiděluje soudům množství finančních
prostředků, určuje personální obsazení a stanoví normy objemu práce.
23)Specializace soudců - rozhodování o nezletilých dětech je dnes agendou naprosto odlišnou od obchodních sporů nebo trestní agendy, a to
jak způsobem nalézání práva, tak požadavky na příslušného soudce. Podobně je dnes nezbytná specializace v oblasti státního zastupitelství a
případná rekvalifikace v průběhu profesního života justičního specialisty by měla být výjimečná. Realitě by se proto měly uzpůsobit i vzdělávací
kurzy a zejména justiční zkoušky a také soudy vyšších stupňů, protože odvolací senáty by měly být taktéž skládány se stejně specializovaných
soudců.
Opakovaně vedeme debaty o povinném celoživotním vzdělávání soudců a státních zástupců, nicméně již dnes bez neustálého samostudia není
možné kterékoli z uvedených povolání odpovědně vykonávat. Otázkou zůstává, jakým způsobem motivovat či naopak sankcionovat jednotlivce,
kteří na celoživotní vzdělávání rezignovali.
24)Životní zkušenosti jako nezbytný předpoklad - v debatách o nutnosti vyměnit starší generaci soudců a nahradit ji mladými absolventy,
kteří vysokou školu vystudovali po roce 1989, znají moderní technologie a cizí jazyky je někdy přílišný důraz věnován zahraniční zkušenosti a
naopak minimálně jsou zdůrazněny životní zkušenosti. Zejména v některých agendách (náhrady škod, statusové věci, péče o nezletilé) je však
životní zkušenost soudce naprosto nezbytná. Tyto spory by měli být svěřovány začínajícím soudcům jen zcela výjimečně.
K tomuto hříchu lze doplnit ještě dva podhříchy, přičemž oba se pojí s problematikou odchodu soudců do důchodu. Schopnost pracovat do
vysokého věku je individuální a zajisté věkovou hranici společnost potřebuje. V justici se vyskytují dvě neuspokojené skupiny a je systémovým
nedostatkem, že pro žádnou z nich neexistuje řešení: Část soudců, unavených lety souzení by byla ochotna odejít do důchodu i před dosažením
věku 70. let. Soudcovský důchod je však (nejen obecně, ale i podle názoru Ústavního soudu) natolik nízký, že tento krok je pro většinu členů této
skupiny nepřijatelný. Naopak jiná část soudců je schopna velmi kvalitní odborné činnosti i po překročení věkové hranice, je však