O mediaci obecně a ve zdravotnictví zvlášť                                    (Zdravotnictví a právo č. 4/2011 - 8.4.2011)

„Úspěchu dosáhnu jen tehdy, ustoupím-li.“

Člověk je tvor společenský a podstata jeho života ve společnosti tkví v dorozumívání. Čím je schopnější se domluvit s ostatními, tím je obvykle
úspěšnější a šťastnější. Naopak neschopnost domluvit se a nedorozumění mezi lidmi tvoří základní příčiny samoty, neúspěchu v osobním životě i v
pracovní sféře, odcizení, rozvodovosti, kriminality i soudních sporů.

Proč je komunikace pro člověka tak důležitá, vysvětlím na následujícím případu: Na přelomu tisíciletí prováděla Americká lékařská komora průzkum
stížností pacientů na ošetřující lékaře. Zajímavě dopadlo srovnání lékařů, na které si pacienti nejvíce stěžovali, s lékaři, kteří častěji chybovali. Z
výzkumu vyplynulo, že existují velmi zdatní lékaři, na které je podáno mnoho žalob, a naopak lékaři, kteří se dopouštění mnoha chyb, ale nikdo je
nikdy nežaloval. Pacienti totiž nepodávají žaloby proto, že utrpěli špatnou lékařskou péčí, ale proto, že (možná) utrpěli špatnou
lékařskou péčí, ale navíc ještě se k nim lékař choval nadřazeně a málo s nimi komunikoval. V kvalitě lékařské péče i odborných
informacích přitom u obou skupin nebyl zjištěn rozdíl. Lékaři, kteří nikdy nebyli žalováni, trávili s každým pacientem o tři minuty více času než ti,
kteří byli žalováni; častěji aktivně naslouchali, častěji se s pacienty smáli a vtipkovali.
Existují různé druhy komunikace a jejich úspěšnost se liší podle použitých nástrojů. Můžete se vyhnout komunikaci jako takové a žít sami v
odloučení, odkázáni pouze na sebe. Můžete být agresivní a každého, kdo nesdílí váš názor, zastřelit, zničit či přemoci silou. Můžete si zvolit i taktiku
předcházení jakýmkoli sporům, například tím, že vždy ustoupíte druhému.

V tomto článku se budu zabývat mediací - pojmem dnes velmi moderním, s nímž jsou spojovány velké naděje a očekávání, které mediace nejspíš
neplní, a jehož obsah je současně veleben i zatracován.

1.Historické souvislosti

Mediace je rychlá a kultivovaná metoda řešení sporů mimosoudní cestou za asistence třetí neutrální strany - mediátora. Jeho
role spočívá v profesionálním vedení procesu či debaty a oboustranné podpoře účastníků tak, aby nalezli konstruktivní řešení a
překonali sporné otázky v průběhu diskuse. Největšími výhodami mediace je rychlost, důvěrnost, finanční dostupnost, akceptace řešení
oběma stranami a možnost kdykoli mediaci ukončit

Jako odborný směr existuje mediace od poloviny minulého století, ale v praxi byl užíván prakticky od nepaměti. Na základě poslední výzkumů
prováděných u primátů dnes víme, že třetího jedince k dorozumění používali už naši vývojoví předkové a toto jednání v jednoduché podobě
můžeme dnes pozorovat i u opic.

V historii, filozofii a v literatuře nacházíme první zmínky o nástroji mediaci podobnému k řešení sporů uvnitř systému komunit a příbuzenství už v
tradičních společnostech ve starověku. Čína využívá dodnes mediaci jako hlavní komponent ve svém soudním systému tak, jak to dělal Konfucius
před stovkami let. Ve starověkém Řecku se občané v občanských sporech obraceli zpravidla nikoliv na soud, ale na rozhodčí. Rané křesťanství
převzalo smiřování a užití třetí strany k vyřešení sporů. Podobný byl přístup k dohodám stran za pomoci třetího při řešení trestných činů a ve
spojení s institutem smírčích křížů měl v Evropě dlouhou tradici. Od roku 14. století byly dohody o vině a trestu postupně začleňovány do tehdejšího
trestního práva. Toto nově uplatňované právo na rozdíl od původního, prostšího, které za smrt oběti vyžadovalo smrt pachatele, se již hlouběji
zabývalo i aspekty, vycházejícími z lidské psychiky.

Až do 16. století přetrvávala v Evropě praxe, dle které vrah nemusel být vždy popraven. Do popředí se dostávala snaha vyřešit jeho provinění
jiným, pro něj, pozůstalé i společnost praktičtějším způsobem, například výměnou za pokrytí nákladů pohřbu oběti, soudních výloh či úhrady
nákladů na výživu a výchovu pozůstalých dětí oběti.  Při vyjednávání byly obě strany vedeny smírčím soudcem k tomu, aby se smířily a zavázaly se
neusilovat o pomstu.

Moderní historie mediace se začala psát v 60. letech minulého století. Kolébkou mediace jsou Spojené státy americké, kam mediace dorazila v
polovině 20. století spolu s čínskými a židovskými přistěhovalci, nejprve jako teoretické učení Michiganské univerzity. Rozvoj mediace souvisí s
hnutím za rasovou spravedlivost, studentskými revoltami a feministickým hnutím a byl reakcí na pomalý systém soudní moci a zvyšování účasti
občanů na rozhodování a řízení věcí veřejných.

Postupem času zejména političtí vůdcové mediaci zaváděli jako techniku řešení společenských konfliktů, společenské organizace společně s
právními reformátory prosazovaly využívání mediace k rozvoji společenství a jako alternativy k formálnímu soudnímu systému, jako klidnou variantu
k násilí a agresivnímu a silovému řešení sporů v boji proti kriminalitě mladých lidí. Ačkoliv motiv a přístupy obou zájmových skupin byly dosti
rozdílné, společným cílem obou bylo šíření myšlenky mediace. Tak se stala mediace široce přijatým a uznávaným postupem, vědním oborem i
předmět výuky na vysokých školách. V zahraničí je mediace považována za velmi úspěšný nástroj řešení sporů, jeho úspěšnost činí 60 až 70%. S
ohledem na tento závěr je dnes v zahraničí nejhospodárnějším způsobem řešení konfliktů a svůj význam má také při předcházení soudním sporům.
V některých zemích (například ve Francii) platí právní úprava, podle níž může soudce uložit stranám povinnost minimálně jednou navštívit
mediátora, popř. se strany sporu nejprve musí pokusit o vyřešení svého problému před mediátorem, a teprve bude-li toto jednání neúspěšné,
mohou se obrátit k soudu.

2.Evropská a česká legislativa

Řada mezivládních organizací ve svých programech podporuje alternativní řešení sporů a plánuje nezávazné nástroje. Také Evropská Unie si v
posledních letech začala uvědomovat rostoucí význam mediace. V roce 2008 přijala Směrnici o některých aspektech mediace v občanskoprávních a
obchodních věcech. Státy EU jsou touto směrnicí zavázány k tomu, aby do 21.5.2011 upravily své vnitrostátní předpisy, přičemž mají
podporovat a umožnit mediaci v přeshraničních sporech v oblastech občanského a obchodního práva.

Do České republiky začaly pronikat první informace o mediaci na počátku 90. let minulého století.  Know how této techniky v netrestní oblasti
přivezli mediátoři  z USA, jejichž cílem bylo šířit mediaci na univerzitní a nestátní úrovni v celé oblasti mimosoudního  vyjednávání. V roce 2000
vzniklo v České republice občanské sdružení nazvané Asociace mediátorů ČR, o. s. , které přijalo profesní standardy a etický kodex mediátora a
vzdělává zájemce o mediační dovednosti.  V současné době sdružuje asociace 350 odborně vyškolených mediátorů, mediace je také zařazena do
výuky mnoha vysokých škol.

V České republice je mediace upravena zejména v oblasti trestně právní, a to zákonem o probační a mediační službě, který řeší konflikty pro
přesně vymezený druh klientely v trestně právní oblasti. Probační a mediační službě byly zákonem svěřeny výrazné kompetence také například
zákonem o soudnictví ve věcech mládeže. Do roku 1998 ukládal zákon o rodině soudci, který rozhodoval rozvod manželství, aby se pokusil
formou velmi podobnou mediaci o smír mezi manžely. Teprve poté, co tento pokud o smír byl neúspěšný, mohl soudce přikročit k zahájení
dokazování. Od října 2008 také platí novela občanského soudního řádu v rodinné oblasti, která umožňuje opatrovnickým soudům v řízení o
rozvod manželství účastníků, kteří mají nezletilé děti, přerušit soudní jednání na dobu tří měsíců a poslat účastníky soudního jednání k mediaci nebo
rodinné terapii.  Od roku 2008 je mediace také nabízena v oblasti spotřebitelských sporů.

Ministerstvo spravedlnosti vede dlouhodobě mediaci jako jednu ze svých priorit a opakovaně předkládalo Legislativní radě vlády návrh právní
úpravy mediace, minimálně v rozsahu odpovídajícím evropské směrnici.

Avšak ani poté, co Česká republika zahrne tuto směrnici do svého právního pořádku, nebude možné hovořit o právní úpravě mediace v České
republice. Zatím mediace v širším smyslu probíhá za pomoci advokátů, soudců, rozhodců a různých dobrovolných mediátorů, na které se některá
ze stran sporu obrátí. Komplexní právní úprava však na své přijetí dosud čeká. Podstatným důvodem je finanční otázka a současná pesimistická
ekonomická situace, protože v zahraničí za mediaci a služby mediátora platí stát. Tuto úhradu ve formě zvýšení mandatorních nákladů státu si
Česká republika v tuto chvíli nemůže dovolit.

Nezanedbatelný význam pro mediaci mají média, která mohou v rozšiřování mediace a osvětě vykonat spoustu práce. Už třeba jen proto, že
mediace má zatím ničím mediálně nezkaženou pověst.

3.Konflikt a jeho systémová řešení
Monolog svět zmenšuje - dialog ho zvětšuje. " Reinhard K. Sprenger
V teorii lze rozlišit dva druhy mediace:

a)Mediace v užším pojetí (někdy také označovaná jako mediace povinná), která je nařizována nebo ukládána účastníkům soudních sporů
soudem a je státem regulována. Obvykle tak, že stát či profesní organizace spravuje registr mediátorů, kteří splňují stanovené požadavky.
b)Mediace v širším pojetí, která není regulována státem a rozvíjí se na základě smluvních podmínek. Tomuto druhu mediace se někdy říká také
mediace dobrovolná a může ji provádět kdokoli.

Pro český oprávní řád a zdravotnické otázky má význam mediace v užším pojetí, kterou také budu mít na mysli, pokud budu tento pojem v dalším
textu používat. Než přikročíme k podrobnějšímu vymezení obsahu, stojí zato krátce se zastavit u termínu konflikt.

Konflikt je rozkol, nesoulad či disharmonii, což jsou situace a stavy, jimž se člověk vědomě nebo nevědomky brání. Důvodem této obrany je
potřeba zachovat vnitřní rovnováhu a klid. Konflikt je pro život nezbytný a pramení z neschopnosti racionálně, nezaujatě, kompetentně a vysoce
tolerantně přistupovat k řešení sporu. Vždy záleží na konkrétní situaci a na tom, jak ji člověk prožívá, jak na něj působí a také to, jak ji řeší. Je
obvyklé, že také v průběhu času člověk přehodnocuje svůj pohled na konflikt.
Znalost teorie konfliktu a zejména jeho klasifikace je pro mediátora nezbytná, neboť usnadňuje orientaci v konfliktní situaci, vede k rychlejší a
věcnější analýze, zaměřuje pozornost na podstatné okolnosti, umožňuje využití a přizpůsobení doporučovaných zásad jednání konkrétní situaci a
ulehčuje vyvození závěrů a poučení pro prevenci.
Způsob, jakým přistoupí jednotlivci k řešení konfliktu, je rozličný a odpovídá jejich předchozím zkušenostem, typu konfliktu i charakteru osobnosti.
Nezanedbatelný je pozůstatek impulsivní reakce podobné reakci zvířecí. Naši předkové i zvířata jsou povětšinou nastaveni bipolárně a jejich
přirozenými, spontánními typy reakcí jsou útěk a útok. Pro účely našeho výkladu je mnohem zajímavější záměrné řešení konfliktů, v němž
účastníci nebo další nezúčastněné osoby převezmou iniciativu k ukončení a zvládnutí konfliktní situace. Nejvyšší formou aktivního řešení vlastní
konfliktní situace je tzv. tvořivá přizpůsobivost. Přizpůsobivost je teorií považována za jedno z nejdůležitějších kritérií a specifických rysů lidské
normality. Charakterizuje ji vědomé zasahování člověka do jeho životních podmínek na jedné straně a na druhé straně schopnost aktivního
sebetvoření (sebepřizpůsobení). Člověk je schopen měnit obojí: jak vnější prostředí, tak vnitřní rovnováhu svých psychických sil.

Některé konflikty mohou účastníci (strany konfliktu) vyřešit sami, do jiných vstupuje třetí subjekt, který jim v řešení konfliktu pomůže.
Nejpoužívanějšími systémy řešení konfliktů jsou:

a)Soudní jednání, jehož nevýhodou je skutečnost, že nezohledňuje zájmy a potřeby stran konfliktu, trvá někdy nepřijatelně dlouho a bere v úvahu
pouze právo. Neodstraňuje příčiny konfliktů, proto třetina konfliktů se v budoucnu opakuje. Rozhodnutí soudu je autoritativní, což znemožňuje podíl
stran na tvorbě rozhodnutí. Strany jsou ve sporu postaveny proti sobě a proces je značně formální. Naopak je výhodou je institucionalizace
procesu, literatura a judikatura.
b)Arbitráž neboli rozhodčí řízení je alternativou soudního jednání, použitelnou v majetkových sporech. Jeho podstatou je mimosoudní řešení sporů
za účasti závislých a nestranných rozhodců, které si volí účastníci sporu. Oproti nevýhodám soudního řízení dává arbitráž stranám větší prostor k
vyjádření svých stanovisek, potřeb a zájmů. Konečná dohoda však nevzniká prostřednictvím vzájemného vyjednávání a zvažování možných způsobů
řešení. Na rozdíl od mediace je rozhodnuta autoritou. Výrok rozhodce má stejnou váhu jako rozsudek a řízení je rychlé, levnější a umožňuje
stranám dojít ke kompromisu. Nevýhodou je nedobrovolnost, formální proces a výsledek postavený na předložených důkazech.
c)Konciliace je přímý dvoustranný postup řešení konfliktu za přítomnosti třetí strany - smírčího, který zprostředkovává komunikace mezi účastníky
konfliktu. Cílem není pouhá dohoda o řešení, ale snaha pomoci odpůrcům znovu vybudovat nebo napravit jejich vztahy tak, aby mohli nacházet svá
vlastní, oboustranně přijatelná řešení.
d)Facilitace je technika, která umožní dovést skupinu k cíli porady či složitého jednání navzdory úskalí neefektivní komunikace, nedorozumění a
nejasností mezi účastníky. Společným znakem mediace i facilitace je nejenom výsledek, tedy dohoda o řešení problému, ale i obnovení vztahu a
komunikace mezi znesvářenými stranami. S použitím termínu se setkáváme i při řešení problémů ve skupině, při tvůrčích workshopech apod.
e)Právo spolupráce (colaborative law) je strukturovaný proces metody práva spolupráce, který provádějí řádně proškolení advokáti. Ti však v
případě neúspěchu nesmí zastupovat tytéž strany u soudu. Proces je zakončen dohodou, ve které je zakotvena varianta řešení, která pokrývá
zájmy a potřeby obou stran.
f)Supervize je podpora začínajících odborníků v daných oblastech. Pomáhá jim získat potřebnou jistotu a ověřit si své profesionální dovednosti a
zefektivnit je na požadovanou úroveň.

4.Mediátor a mediační proces
“Musíte naslouchat nejen tomu, co bylo řečeno, ale také tomu, co vyřčeno nebylo - to bývá často důležitější, než to, co lidé říkají.“
Kdo je mediátor: kvalifikovaná osoba, ideálně proškolená v mediaci a psychologii, sociologii, právu či sociální práci, schopná neprosazovat svůj
názor a stranám neradit; vybavená komunikačními a negociačními (vyjednávacími) dovednostmi; není zodpovědná za výsledek dohody, ale za
proces; je schopná vcítit se do duševního rozpoložení účastníků konfliktu; usnadňuje cestu ke konečnému rozhodnutí.

Kdo mediátor není: není to arbitr - nerozhoduje spory; není prostředník - nepředává zprávy mezi dvěma jednotlivci, kteří nejsou schopni spolu
komunikovat; není soukromý detektiv <http://cs.wikipedia.org/wiki/Detektiv> - nevytváří kauzu proti někomu; není sociální pracovník
<http://cs.wikipedia.org/wiki/Soci%C3%A1ln%C3%AD_pracovn%C3%ADk> - spolupracuje s oběma stranami sporu, takže nemůže být něčím
poradcem; není advokát <http://cs.wikipedia.org/wiki/Advok%C3%A1t> - nestraní jedné straně sporu, nepodporuje názor či žádost někoho proti
jiné osobě.

Obvykle trvá sezení stran s mediátorem přibližně tři hodiny a jedna mediace zahrnuje tři sezení. Mediace se může uskutečnit za přítomnosti
jednoho mediátora nebo dvou, dobrých úspěchů dosahují smíšené dvojice mediátorů - muže a ženy.

Úkolem mediátora je naslouchat stranám a pomáhat jim, aby si naslouchaly navzájem. Poté, co obě strany sdělí své pohledy na problém, všichni
přítomní dohromady hledají možné řešení. Po celou dobu mediace by měl mediátor pozorovat neverbální komunikaci obou účastníků a stejně tak si
dát pozor na neverbální komunikaci vlastní, protože slovní vyjádření je jen malou částí mezilidské komunikace.

Mediátor sám nenavrhuje žádné řešení, ale vede strany vhodně zvolenými otázkami tak, aby samy řešení navrhly a projednaly. Aby si strany lépe
porozuměly, používá mediátor otázky, kterými se přesvědčuje, že správně rozuměl pocitu stran. Často také přeformulovává a respektuje názory
účastníků, ale nehodnotí, co je správné a co ne. Po celou dobu vyjadřuje aktivní zájem o účastníky i předměty jejich konfliktu.

V poslední době zaznamenáváme rozšíření pojmu ombudsman a zřizování postů ombudsmanů v různých podnicích či firmách. Úloha ombudsmanů
na první pohled vypadá podobně, jde však o institut od mediace značně odlišný. Ombudsman je původně kontrolní úřad zřízení státem a pověřený k
řešení stížností na jednání státní správy. Analogicky v organizacích a institucích typu banky přijímá stížnosti a prošetřuje je, nicméně nesnaží se
nalézt pro obě strany výhodné řešení a také obvykle nevystupuje pouze jako nestranný usměrňovač debaty. Plní spíše funkci nárazníku, který na
sebe soustředí subjekty nespokojené s některými činnostmi instituce nebo jejími úkony, a jeho úkolem je minimalizovat nespokojenost takových
subjektů, k čemuž zajisté používá kompetencí a nástroj, jež nechybí i ve výbavě mediátora.

Podle mého názoru by naopak velké pole působnosti mediátora mohlo být ve společnostech, u nichž jsou potřebné dobré vztahy mezi stranami
sporu, o čemž hovoří následující kapitola.

5.Spory pro mediace vhodné a nevhodné
Mediace je zejména vhodná pro ty, co si nechtějí přetrhat přátelské vztahy s protistranou, resp. ty subjekty, které spolu musejí z různých důvodů
v budoucnu opět spolupracovat. Například spory mezi zaměstnanci nemocnice a vedením, spory vznikající při práci personalistů či vedoucích
oddělení řešících konflikty, nedorozumění mezi lékaři na pracovišti navzájem nebo při jednáních o kompetencích mezi zaměstnanci či spory o
vyjednávání vzájemných podmínek spolupráce uvnitř organizace. Dalšími typy vhodných sporů jsou sousedské spory, rodinné spory, spory z
nájemních vztahů, komunitní a občanské vztahy a konečně trestní případy spějící k narovnání ve smyslu § 309 an. trestního řádu. Dovedu si
představit fungující nebo funkční mediaci i mezi pacientem a ošetřujícím lékařem nebo pozůstalými po zemřelém pacientovi a zdravotnickým
zařízením.
Výše uvedený výčet sporů je mediací řešitelný, protože strany, které jsou ve vzájemném vztahu, jsou závislé na vyřešení sporu, neboť obě přispěly
svým chováním a konáním k vytvoření konfliktu. Strany mají jistý pocit zodpovědnosti za konflikt mezi nimi. Spor a jeho potenciální řešení dává
prostor pro hledání dohod, které vyhovují oběma stranám.
Podmínkou pro přistoupení k mediaci a její realizaci totiž je, že strany jsou spolu schopny komunikovat alespoň na minimální úrovni tak, aby byla
možná výměna nových informací. Druhou podmínkou je skutečnost, že účastníci konfliktu ani jejich právní zástupci nezastávají názor, že ve sporu
nutně musí být jedna strana vítězem a druhá poraženým. I z tohoto pohledu bude výhodné, když mediace přijde co nejdříve po vzniku sporu, aby
se déle trvajícím bojem nezakonzervovaly antagonismy obou bojujících.
Existují dva přístupy k negativnímu vymezení sporů nevhodných pro mediaci. V první řadě jsem o důvody objektivními, obvykle striktně
zakázané právními předpisy nebo etickými normami. Jde zejména o tyto situace:
-mediaci vylučují právní předpisy
-pro založení práva je nezbytné rozhodnutí soudu  - například vznik a zánik manželství, určení mateřství či otcovství, osvojení, otázky lidských a
ústavních práv
-jde-li o závislost na návykových a omamných látkách
-jsou-li konflikty spojené se zjevnou nerovností stran
-je-li nezbytně zapotřebí odborných rad - například psychologických
-není-li některá ze stran způsobilá k právním úkonům
-je-li ve sporu spáchán trestný čin
-je-li přítomno násilí - typicky případy domácího násilí.
Druhá skupina konfliktů vylučujících mediaci má svou příčinu v osobnostech účastníků nebo v jejich vztahu k mediátorovi či mediaci samotné. V
takových případech hovoříme o důvodech subjektivních. Jde zejména o případy, kdy se vyskytne zásadní rozpor s názorem klienta nebo
mediátora, některá ze stran nechce být otevřená a upřímná a zatajuje informace, jedna ze stran trvá na předložení věci soudci či rozhodci a jeden
účastník má před druhým nebo z druhého strach. Konečně častým subjektivním důvodem, který nakonec mediaci znemožní, je skutečnost, že jedna
ze stran naprosto není schopna komunikovat s druhou stranou (pro odpor, strach, nenávist apod.).
Mediace vykazuje obvykle úspěšnost 60 až 70 %. Přesto zůstává přibližně 30% sporů, u nichž se mediace nepodaří, resp. nebude úspěšná, a to i
když je mediátor zkušený a podnikne všechny kroky ve shodě s mediačními standardy.

6.Stručná charakteristika navrhované právní úpravy

Návrh, který Ministerstvo spravedlnosti předložilo v dubnu letošního roku Legislativní radě vlády k posouzení, je postaven na následujících
principech:

a)Zapsaným mediátorem může být pouze speciálně vyškolená osoba zapsaná v seznamu mediátorů. Seznam vede ministerstvo spravedlnosti,
které také zajišťuje odbornou zkoušku. Advokátům nabízí vzdělávání a zkoušky Česká advokátní komora. Zvláštní zkouška se předpokládá u
žadatele o rodinnou mediaci. Nezapsaní mediátoři mohou vykonávat mediaci v širším smyslu i nadále stávajícím způsobem.
b)Mediace budou pokrývat všechny spory v netrestní oblasti, tedy rodinné, občanskoprávní, pracovní, obchodní i správní.
c)Mediace bude v zásadě dobrovolná, pouze v některých případech bude soud oprávněn nařídit první krátké setkání stran s mediátorem.
d)Jsou-li práva předmětem mediace, neběží ohledně nich promlčecí doby ani lhůty pro zánik práva.
e)Za obsah mediační dohody odpovídají strany sporu. Pokud je mediátorem advokát, odpovídá za soulad dohody s platným právem.
f)Mediátor, který vedl mediaci, nesmí poskytovat v témže sporu právní služby ani zastupovat strany u soudu.
g)Mediátor je povinen zachovávat mlčenlivost a nese odpovědnost za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti v souvislosti s přípravou a
výkonem mediace.
h)Náklady mediace hradí účastníci ve výši stanovené právním předpisem. Pokud soud nařídí první jednání s mediátorem, pak hradí strany tuto
návštěvu rovným dílem. Probíhající debaty předpokládají odměnu ve výši pohybující se kolem 500 Kč plus případná daň z přidané hodnoty za hodinu
mediace.
i)Mediátorem se může stát jedině osoba s plnou způsobilostí k právním úkonům, bezúhonná, s vysokoškolským vzděláním magisterského typu a
složenou zkouškou.

Účinnost zákona a s ním spojených novel a navazujících právních předpisů se předpokládá od 1. ledna 2012.

7.Závěr

Bez ohledu na výše řečené je třeba dodat, že dnes může mediaci provádět každá fyzická osoba jako vlnou živnost na základě živnostenského
oprávnění. Jakkoli vypadají zejména zahraniční zkušenosti lákavě, předpokladem širšího užití mediace je zejména oprávnění soudců mediaci
nařizovat a ochota účastníků ji absolvovat, tzn. být vnitřně připraven na ústup ze svých pozic.

V roce 2010 činil počet pravomocných soudních rozhodnutí ve sporech, jež by se mohly stát předmětem mediace, celkem 751 365, z tohoto počtu
bylo 163 196 sporů týkající se péče o nezletilé děti. Kdyby se jen desetina z celkového počtu sporů řešila prostřednictvím mediace, šlo by zhruba o
75 tisíc sporů. Průměrná délka soudního řízení činila v loňském roce 315 dní, řízení ve věcech nezletilých dětí trvá průměrně 173 dnů (necelého půl
roku). Ze zahraničních zkušeností víme, že průměrná délka mediačního řízení činí 60 dnů.
Přijetí právní úpravy upravující mediaci a zejména její praktická realizace by mohla snížit státní výdaje i výdaje účastníků, neboť při uzavření
mediační dohody by se navrhovateli vracelo 80% zaplaceného soudního poplatku.
Na závěr si dovolím osobní poznámku: Přes všechny výše uvedené předpoklady, zahraniční zkušenosti a přednosti mediace vidím největší
překážkou dohod obecnou tendenci k silovým řešením a řešením win - lose, tedy lidově „chci vyhrát na celé čáře a je mi jedno, jak dopadne můj
soupeř“. Vždyť mnohdy právě tento postoj motivuje strany k podávání žalob, odvolání, dovolání či ústavních stížností. Obecné přijetí mediace jako
cesty, šíření zásad mediačního řízení i podpora veřejnosti a médií mohou v této oblasti mnohému napomoci.
Protože vítězství je jen pro dnešek a zítra opět pokračuje boj. Ale dohoda může být navěky.

8.4.2011
JUDr. Daniela Kovářová
autorka je advokátka zabývající se mj. problematikou rodiny a mediace a bývalá ministryně spravedlnosti
                                                                        
Malcolm Gladwell, Mžik, vydalo nakladatelství Dokořán Praha 2007, 246 stran, 298 Kč
Právně nevynutitelné předpisy - například v roce 1998 Rada Evropy přijala doporučení o rodinné mediaci Rec(98)1E/21 January 1998 a v roce 2002 doporučení
o občanské mediaci Rec(2002)10E/18 September 2002. Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL) přijala v roce 2002 modelové právo pro
obchodní mediaci. Viz důvodová zprávy k návrhu zákona o mediaci v netrestních věcech a o změně některých zákonů, který Ministerstvo spravedlnosti dne
7.4.2011 zaslalo jako materiál k projednání Legislativní radě vlády ČR.
Jde o Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech, která byla přijata dne
21.5.2008 a najdete ji v Úředním věstníku L 136, 24/05/2008 S. 0003 - 0008 a na http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?
uri=CELEX:32008L0052:CS:HTML
Podrobnější informace lze nalézt na jejich webových stánkách www.amcr.cz.
Asociace mediátorů ČR a Univerzita Jana Ámose Komenského umožňují zájemcům za poměrně vysoký poplatek získat akreditované vzdělání a oprávnění k
mediaci v užším slova smyslu.
Zákon č. 257/ 2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní
ochraně dětí, v platném znění.
Zákon č. 218/2003 Sb. Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů, v platném znění
Podle § 100 odst. 3 zákona č. 99/1963. Sb., občanský soud řád, ve věcech péče o nezletilé může soud uložit účastníkům na dobu nejvýše 3 měsíců účast na
mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání nebo rodinné terapii. Účast na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání nebo rodinné terapii nelze uložit
po dobu platnosti předběžného opatření podle § 76b odst. 1.
V rámci pilotního projektu Ministerstva průmyslu a obchodu, Asociace mediátorů ČR, Hospodářské komory a  spotřebitelských  svazů v rámci „Projektu
mimosoudního  řešení  spotřebitelských sporů- ADR“.
Pokaždé byl návrh zákona Legislativní radou vlády vrácen pro základní koncepční rozpory a odpor stavovských organizací a vysokých škol. Hlavním „jablkem
sváru“ jsou požadavky na mediátory, neboť odborná veřejnost se dosud nesjednotila na tom, zda bude požadovat pro mediátora vysokoškolské vzdělání. V
době, kdy píšu tento článek, putuje další verze návrhu do LRV. Lze však předpokládat, že Česká republika nestihne implementovat tuto směrnici do
stanoveného data, což jí přinese další sankce na evropské úrovni.
Podle aktuálního návrhu novely občanského soudního řádu budou soudci oprávněni přerušit řízení až na tři měsíce a nařídit účastníkům první setkání s
mediátorem. Pokud si osobu mediátora nevyberou účastníci soudního sporu sami, vybere mediátora soud. Podobně tak soud může nařídit první setkání s
mediátorem tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí, soudně schválenou dohodu o úpravě styku nebo rozhodnutí o navrácení dítěte.
  Obvykle v bankách nebo naposledy v Českých drahách.
Podle § 309 trestního řádu může soud či státní zástupce v řízení o přečinu rozhodnout o schválení narovnání, pokud se obviněný ke skutku
dozná, uhradí poškozenému škodu nebo učiní příslušné úkony k odstranění škody nebo pokud složí na účet státu příslušnou částku k obecně
prospěšným účelům. Také postoj poškozeného je pro rozhodování významný.