Ohlédnutí  aneb  Nikdy prý nevstoupíš do téže řeky                       (Bulletin advokacie č. 1-2/2011, str. 97 - 08.2.2011)

1. července 1990 jsem podobně jako stovky českých advokátů otvírala advokátní kancelář a byla přesvědčena, že celý život budu obhajovat nevinné,
zastupovat právně neuspokojené a rozvádět odloučené. Ale člověk plánuje a Osud jeho plány mění. V roce 1997 jsem díky Bulettinu advokacie a výzvě
Vladimíra Papeže v něm uveřejněné začala dojíždět do Sekce pro advokátní tarif, o dva roky později jsem kvůli Karlu Čermákovi zasedla v
představenstvu. A když mě v roce 2004 tehdejší předseda České advokátní komory Vladimír Jirousek požádal, abych pomohla vzdělávat advokátní
koncipienty, nenapadlo mě, že do Prahy budu dalších šest let dojíždět z Plzně každý den. Ale bez jeho nabídky by nebyl Palác Dunaj a bez něj bych se v
roce 2008 nestala ředitelkou Justiční akademie. 

Jsou to naše volby nebo rozmary Osudu?

Dne 24. března 2009 padla vláda Mirka Topolánka a mé jméno tehdy nejspíš vyšlo jako tajenka z následující křížovky: hledá se žena k okamžitému
použití s delší právní praxí, vedoucí justiční instituci, odjinud než z Prahy a s negativním lustračním osvědčením. Na rozmyšlení jsem dostala čtyři
hodiny a po jejich uplynutí řekla ANO. Tím okamžikem moje profesní minulost přestala minimálně pro média existovat a já jsem se znovu narodila,
učila se mluvit (a někdy nic neříkat), chodit (občas rozbitým sklem a po špičkách) a jednat (diplomaticky, ale také bez slitování).

Ministryní spravedlnosti jsem byla od 8. května 2009 do 13. července 2010 - 1,17 roku - 14 měsíců - 90 týdnů - 431 dní - 10.347 hodin - 620.820 minut
- 37.249.200 vteřin. Z pohledu lidských dějin zlomek času, pro mě nekonečno. A ty, Osude, se přestaň smát!

Původní zadání toho zvláštního paušálu vypadalo jednoduše: „podržet“ pět měsíců ministerstvo spravedlnosti v podobě, ve které ho řídil dosavadní
ministr Jiří Pospíšil. Poslední rok jsem s ním z pozice ředitelky Justiční akademie spolupracovala, a tedy z povzdálí jeho kroky sledovala. Myslela jsem
si, že jsem připravena. V naivní víře, že po třiadvaceti letech v justici vlastně justici znám, vím, co má ministr dělat, spravovat či řídit. Neznajíc politiky
a o politiku se do té doby nezajímajíc. Z pěti měsíců bylo nakonec měsíců čtrnáct a z pouhého „podržení“ či „pohlídání“ nutnost stavovat rozpočet a
pokračovat v nezbytných krocích i v dalším období.

Pracovní povinnosti ministra je možno popsat slovy právních norem, které jeho činnost, kompetence a agendy upravují. Také statistický výčet
podepsaných dopisů, legislativních návrhů a stížností pro porušení zákona či absolvovaných jednání během patnáctihodinové pracovní doby není totéž
jako ono období osobně prožít. Ironický pohled na mé účinkování v této hře si zájemci mohou přečíst v Příručce pro ministryně, bulvární senzace zase
jinde. Zainteresované a vlídné čtenáře Bulletinu advokacie by mohlo zajímavé následující:

Kdo vlastně ví, co má na starosti ministr? Jak se pozná dobrý od toho špatného? Kdo a jak ho hodnotí dnes a kdo po letech? Osud se směje nad
naivitou otázek. Byla jsi dobrý ministr, povídá, vždyť jsi během čtrnácti měsíců jmenovala desítky státních zástupců a exekutorů, notářských a
exekutorských kandidátů, insolvenčních správců, znalců, tlumočníků a vyšších soudních úředníků, protlačila Sněmovnou či Senátem dvě desítky zákonů
a evropských dokumentů, reagovala na deset poslaneckých interpelací, vycestovala na 18 zahraničních cest, přijala desítky českých delegací a čtyři
zahraniční, strávila 55 nocí mimo domov, z toho 25 nocí v hotelích v cizině, položila 15 věnců při pietních a vzpomínkových akcích, poskytla 165
rozhovorů či vystoupení pro média, najezdila přes 84.000 kilometrů, přibrala šest kilo, zapsala si do kontaktů 450 nových jmen, ztratila soukromí i část
kamarádů, u nichž převážila závist nad soudností a podepsala stovky dopisů, lejster, podání, zpráv či stanovisek (ale Bulletin advokacie jsem nikdy číst
nepřestala). Justice nezkolabovala, žádná stávka se nekonala.

Co je dnes prohrou, ukáže se zítra jako požehnáním. Nebo naopak? Něco se ti přece povedlo, volá Osud, a dodává: otevřela jsi společenskou debatu o
náhradním mateřství, výživném a spodní hranici trestní odpovědnosti, přesvědčila jsi justici o nutnosti sjednotit soudní praxi v otázkách výživného a
tabulky dnes už žijí vlastním životem; bez kolizí jsi rozběhla systém datových schránek a nový trestní zákoník, získala finanční prostředky na roky 2009
a 2010, dokončila legislativních proces všech právních předpisů a norem připravovaných ministerstvem spravedlnosti, připravila věcný záměr nového
zákona o znalcích a tlumočnících a paragrafové znění zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, změnila systém posuzování psychotestů pro
výběr uchazečů pro práci soudce či státního zástupce, dokončila bez trapasů české předsednictví v EU. 

Jen se nepleť, obrací Osud, a jízlivě šeptá: byla jsi špatný ministr, nepovedlo se ti mediálně obhájit výběrového řízení na monitoring domácího vězení,
legislativně dokončit změny v systému exekucí, uchránit ministerstvo od mediálních útoků, ani pamatovat na to, že mediální strategie každého kroku je
minimálně stejně důležitá jako onen krok sám. Osude, přestaň…

Přiznání je polehčující okolností, naivita nikoli. Jen se přiznej, provokuje Osud, co tě v politice nejvíce udivilo: virtuální realita zobrazovaná celostátními
médii a její zničující vliv na skutečnost, obraz justice i každé její části, rezignace médií na objektivitu informací v protikladu s jejich touhou po senzaci či
konfliktu, herecké schopnosti politiků vylučující vztahy založené na důvěře a otevřenosti, realizace zásady: „není tak důležité něco dělat, jako o tom
mluvit“. Uf. Až sem do Kroměříže slyším, jak se mi Osud směje - tohle jsi přece mohla předpokládat!

V létě roku 2010 jsem byla zpátky v Justiční akademii, jako advokátka s pozastavenou praxí, přesvědčená, že se dá vrátit zpět do téže řeky, pracovat
pro stejného ministra jako dřív a vytvořit novou koncepci vzdělávání soudců. Pak byl podzim, Justiční akademie pořádala kulaté stoly o vzdělávání a
justice se začala stále hlasitěji ptát, jak dál vzdělávat? Kde brát odborníky? Jak je rozpoznávat, vychovávat, kultivovat a udržovat. Zase jsem
proklikávala webové stránky České advokátní komory a četla zápisy ze zasedání představenstva. A těšila se na další práci i spolupráci a nahlas i potichu
se ptala: je to náhoda, že justice i advokacie přemýšlí o tomtéž? A Osud se mi za zády potutelně smál.

Nelze se vrátit do stejné řeky a je otázkou, zda šlo šéfovat Justiční akademii po ministerské zkušenosti. Ani ona není stejná jako v době, kdy jsem ji
přejímala - tehdy ji nikdo neznal, dnes je sebevědomou institucí známou v široké justici, otevřenou advokátům, notářům, exekutorům, znalcům a
tlumočníkům, reagující na aktuální trendy, používající moderní techniku. Efektivně zeštíhlená, manažersky fungující, konsolidovaná. I když ji opouštím
se slzou v oku, jako před třemi lety Palác Dunaj, jsem na ni pyšná. Kolik advokátů se v ní vystřídalo, kolik lektorů má z advokátních řad, kolik
společných akcí jsme za tu dobu uspořádali. A doufám… doufám…ještě uspořádáme.

Osud se mi za zády opět směje: přece se vracíš do stejné řeky! 

Děkuji všem, kdož jste mi během oněch těžkých měsíců pomáhali. Těm z vás, kterým jsem uprostřed noci či o víkendu volávala, abych se s vámi
poradila. Vy, co jste spolu se mnou přijali krátkodobé angažmá, většinu neplacené. I vy, kteří jste byli po celou dobu na mé straně. V konfliktních
situacích mě to potěšilo o to víc. A těší mě, že mezi vámi byli opět (a zejména) advokáti. Bez nich a advokacie bych onu nabídku nedostala. Bez
advokacie si totiž svůj život nedovedu představit.

Vedle vstupních dveří ministerské kanceláře jsem svého času pověsila galerii ministrů spravedlnosti - od roku 1918 jich bylo třicet osm, po roce 1989
deset. A z těch deseti bylo šest advokátů. Advokacie má být na co pyšná a já se těším, že se do té řeky vrátím. A zmlkni už, Osude, vím přece, že to
bude jiná řeka…


20.12.2010 Daniela Kovářová